V Brně úspěšně funguje síť prodejen se sušeným ovocem a oříšky, kterou vlastní rodinná firma OŘÍŠEK s.r.o. . Provozovny tvoří převážně stánky. V posledních letech se majitelé rozhodli o krok do neznáma a otevřeli dvě kamenné provozovny s jedinečným designem. Produkt v podstatě spadá do kategorie „hladových oken“, fungují tu proto úplně jiná pravidla než např. u restaurací. Kamenná provozovna na České ulici byla otevřena jako první a je oblíbená a úspěšná. Druhá kamenná pobočka na nedaleké ulici Kobližná je esteticky krásné dílo, provozovna ale zdaleka není tak rentabilní. Obě provozovny řešil uznávaný architekt, obě jsou v centru, rozhodně ale neprosperují stejně. Sešla jsem se tedy se Zdeňkem Starým, spolumajitelem sítě oříškáren, a ptala se, co je zásadní pro výdělečnost poboček, jakou roli pro něj hraje design a jak probíhala spolupráce s věhlasným architektem.

Provozovna na České ulici

Provozovna na Kobližné ulici

 

Co tě vedlo k tomu udělat designovou, technicky kvalitně vybavenou provozovnu, když jsi měl fungující síť jednoduchých mobilních stánků? Měl jsi nějaký vzor nebo sis plnil sen?

V prvé řadě jsem v tom viděl příležitost, je to i otázka stability podnikání – stánky vám můžou zrušit rekonstrukce nebo radnice, je to křehká věc. Řídím se většinou intuicí s tím, že beru v úvahu lokalitu a potenciál obecně. Vždycky jsem na to místo zajel, nějaký čas tam strávil, pozoroval, dělal takový malý průzkum trhu. Kolik tam chodí lidí, jaké typy, jak se chovají a podobně. Zatím mě to nikdy nezklamalo, tohle je jediný případ, kde to tak nějak kulhá. Je to prostě jiná situace než stánky a rychlá okna. Na České se to povedlo, na Kobližné se to až tak nepovedlo.

 

Čím myslíš, že to je?

Myslím, že tam je víc faktorů. Česká ulice je určitě frekventovanější než Kobližná. A druhá věc je, že na Českou ulici chodí lukrativnější zákazníci. Potom možná byla chyba v dokonalosti té provozovny, že jsme ji možná udělali až moc nepřiměřeně honosnou k tomu, co se tam prodává. Už to nepůsobí tak lehkovážně, a tím to vlastně neodpovídá sortimentu. Oříšky jsou úžasná komodita, všichni z toho mají srandu, není to taková vážná věc jako pojištění nebo kravaty. U oříšků se nemusím tvářit vážně a je s tím zábava i v soukromém životě. Proto je mám i po letech pořád rád. Takže je fakt, že podobně honosný interiér k tomu moc nesedí.

 

Myslíš, že může být na vině třeba nevýrazné značení?

To nedovedu říct, jestli by zrovna to, že tam dáme výraznější reklamu, úplně přineslo vyšší zájem lidí. Spíš srovnáváme dvě věci – jedno je obchod, co má dveře, a pak je stánek a okýnko, které lidé spíš potkávají náhodně. Tam je ten efekt cítit úplně nejrychleji. Dá se říct, že když otvíráme stánek, tak dejme tomu za týden víme, jaká tržba tam průměrně bude. Kdežto u obchodu trvá déle, než si lidi zvyknou. Dveře jsou smlouva. Spousta lidí to vnímá jako závazný krok, že si pak musí něco koupit. Naproti tomu na stánku se v klidu podívají, mohou jen tak postávat kolem, je to otevřenější. To je pro oříšky ideální. Na Českou chodí stálá klientela. Je tam dobře vidět dovnitř, často vevnitř stojí lidé. Když je uvnitř víc lidí, tak už ta smlouva není pro člověka tak závazná, není tam takový ostych. Provozovně na Kobližné dost škodí, že tam není široký otevřený výkladec, navíc tam lidé nepostávají, nejsou zvyklí tam chodit, trvá to dlouho, než se to překoná.

 

Na kterou pobočku jsi nejvíc pyšný?

Určitě bych řekl, že na provozovnu na Kobližné, ale vlastně těžko říct. Sám nevím, jestli bych na ni měl být pyšný, když není zas až tolik rentabilní. Pro mě je podnikání hra, nejde ani tak o peníze, ale o to, že když hraji hru, tak chci vyhrávat. A měřítkem toho, že vyhrávám, je pro mě výdělečnost – je nesmysl dokola dělat věci, co nenesou. Na druhou stranu jsem pyšný na tu práci, myslím, že jsem tam strávil ze všech provozoven nejvíc času. Myslím, že se tam spousta řešení blíží dokonalosti.

 

 

Design provozoven jsi řešil s kým? Šlo o designéra nebo architekta?

Jak na České, tak i na Kobližné jsem to řešil s architekty Ludvíkem Grymem a Jindřichem Škrabalem. Oba měli na České na starost i rekonstrukci celého domu. Tam bylo vidět, že jim i majiteli záleželo na tom, aby to mělo úroveň, že to nebylo jenom o opravě a rýžování peněz, ale spíš ve stylu „opravme to tak, abychom na to mohli být pyšní“. Oba architekti nám to dělali komplet. To je samozřejmě nejlepší, když architekt projektuje samotný prostor, a potom dostane i dokončení a detaily. Už když to navrhuje, tak se třeba zamýšlí, jak by mohl vypadat regál nebo pult apod. Všechno se pak dělalo na míru tomu konkrétnímu prostoru.

 

Co bylo nejlepší a nejnáročnější na práci se známými architekty?

Vždycky to má spoustu stínů. Já bych řekl, že jsou tu architekti, co jsou okamžitě schopni něco vytvořit. A pak jsou tady architekti „snílci“, kteří mají něco, co si vysní a je to nádhera, ale je těžké to pak realizovat. Nejlepší je, když se sejde něco mezi. Třeba Grym je dost umělec, vizionář, snílek. Má spoustu skvělých představ v hlavě, ale já pak musel vytvořit to praktické uzemnění. Strašně jsme bojovali s tím, že řemeslníci často nebyli schopní jeho sny plnit. Občas je problém, než se podaří řemeslně vytvořit i základní věci, natož něco zvláštního nebo netradičního. Realizovatelné to třeba je, ale když řemeslník vidí projekt, kdy má čtyři desky, ty spojí a je hotovo, a pak projekt, kdy má dělat milimetrové zářezy, aby deska přesně zapadla do skla, tak k tomu obvykle nemá takovou chuť. Kolikrát se stalo, že jsem přišel do dílny, koukal jsem na to a říkal: „Chlapi, je to dobrý, ale uděláme to znova.“

 

Je nějaká věc, co se týče designu, kterou máš na provozovně na Kobližné rád, kterou prožíváš nejvíc?

Celkově je to takové děťátko, byly doby, kdy jsem tam byl 5x denně, to už se dostanete do stavu, kdy to milujete a napůl nenávidíte. Podle záznamů mi to vychází tak na 2 roky práce a různého vyřizování, než jsme otevřeli. Určitě jde o ty funkční, technické věci. Všude máme jako klimatizaci takovou tu klasickou krabici. Tady se povedlo vyřešit to v rámci rekonstrukce, takže je to jenom škvíra u stropu, která se táhne podél celé provozovny. V létě je to klimatizace, v zimě topení. Jde o věci, co kazí čistý prostor a často zavazí i při pohybu. Co se týče designu, tak určitě ten pryskyřicový pult.

 

 

Pryskyřicový pult

Zkušební plát pryskyřice

 

To se moc často nevidí. S tím jsi přišel sám, nebo jak to vzniklo?

S myšlenkou zalít oříšky do pryskyřice přišel Grym už při navrhování provozovny na České před 8 lety, ale nebyl na to čas ani energie. Tady jsme se do toho pustili, i když to byla šílenost. Je to věc, kterou nikde neumí vyrobit. Seženete maximálně firmu, která zalije něco malého. Ani v zahraničí jsme nesehnali dobrou firmu. Chtěli jsme to nechat vyrobit v Číně. Poslali jsme tam vzorky oříšků na vyzkoušení. První várka se cestou někde snědla a druhou nasázeli do té pryskyřice tak, že to bylo úplně chorobně srovnané na osu – jedna mandle vedle druhé. A nebyli jsme jim schopni vysvětlit, že to chceme jakoby letící, rozházené po celé ploše – ne jako čínská lidová armáda. Nakonec jsme se dohodli s kamarádem, co dělá podlahy z pryskyřice. Dělali jsme pokusy s materiálem, s architektem, pak aranžování, měření, přesný poměr, aby to nepraskalo nebo aby toho tam nebylo málo.
Dopadlo to tak, že jsme v garáži milimetr po milimetru postupně zalívali všechno to ovoce a oříšky, aby tam nebyly bublinky. Řešili jsme s architektem, jestli to je v pořádku kompozičně, došlo to až do bodu, že jsem mezi kachličkami lisoval ibišky, aby tam byly pěkně otevřené. Jednou se stalo, že tam v noci proklouzla myš a všechno napůl zalité vyzobala, tak se muselo začít znova (smích). Nakonec se to ale povedlo a máme něco unikátního a vypadá to nádherně. Lidi to často zaujme, když jdou kolem. Jednou se chystáme něco podobného dělat i pro pult na České, tak myslím, že s tím bude ještě spousta srandy.

 

Podnikáš od svých patnácti let. Začínal jsi jako prodejce na vánočních trzích, jak moc se pro tebe podnikání za tu dobu změnilo?

Když s tím švagr začínal, tak to bylo na tržišti a byla to výborná věc. Prodávalo se tam nejvíc. Byla tam skvělá výhoda oproti klasickým obchodům. Jednak levnější nájem, jednak se tam hrnuly davy lidí. V té době jsme spolupracovali hlavně s českými dodavateli, ale bylo jich málo. Doba se hodně změnila, a pokud dneska na tržnici nenabídnete speciální sortiment, tak tam nikdo nepůjde. Pokud to jde koupit na ulici nebo v běžném supermarketu, tak lidé nemají důvod chodit někam na tržnici. Postupně, jak se ta naše síť rozrůstala, jsme byli schopni odebírat víc zboží naráz. Teď bereme hodně věcí z Velké Británie, Holandska, Německa i Polska. Hodně to souvisí s přístavy. Obchodník v ČR nikdy nebude mít na tento sortiment takovou výhodu jako někdo, kdo má po ruce přístav.

 

Máš ještě oříšky rád nebo už ti to leze krkem?

Oříšky jako produkt mám hrozně rád, akorát už je tolik nejím jako ostatní. Je to pro mě takové nucené. Musím ochutnávat na veletrzích a při nákupech povinně. Takže už to nevnímám jako ostatní. Jsou ale určitě druhy, co si pořád rád dám, třeba ty naturální věci: višeň, phisalis nebo kešu.

Zdeněk Starý. Foto: Ivica

Zdeněk Starý je spolumajitelem rodinné firmy, která spravuje sít prodejen s oříšky a sušeným ovocem. Hlavu si čistí sportem, kterému věnuje minimálně hodinu denně. Stánky OŘÍŠEK s.r.o. najdete u bohunické nemocnice, v OC Omega, v podchodu pod Hlavním nádražím aj. V roce 2010 otevřeli první provozovnu na ulici Česká a v roce 2015 na ulici Kobližná. V obou prodejnách zadal řešení interiéru architektům. V rámci provozovny na Kobližné probíhají malé výstavy a v prodejně je veřejně přístupné WC.